" Jako malá jsem si hrávala s kusem klacku a ..."

13. listopad 2013 | 21.15 |

háček   " Žádnou drahou panenku nekoupím. Jako malá jsem si taky hrávala s kusem klacku a stačilo mi to! " rozčiluju se naoko na starší dceru, která by chtěla pro malou sestřičku pod stromeček tu nejúžasnější panenku, co papá, čurá, mlaská... a kdovíco ještě dovede! Při posledních slovech mi bublá smích v krku a cukají koutky. Ale moje velká holka se po mně úkosem koukne, přimhouří oči a tvrdě řekne: " Ty už ne!, mami."

   Jasně, viděla fotky, kde sedím v naklizeném pokoji s plastovou tatrou, s chodicí panenkou, spoustou plyšových zvířat. Přesto nemá tak docela pravdu.

   Učila mě to babička. Chudák, se dostávala až někam na hranu své trpělivosti, když jsem se rozhodla vytvářet hodnoty a uplést si svetr... " Bože, holka, tohle já mám za trest, jak ty ty jehlice držíš, jak ti v rukou ta příze vrže, vždy´t se to nedá poslouchat.", naříkala. A já se jí dneska ani nedivím. Snad stokrát jsem za ní byla: " Babi, začni mi to, začít to neumím." A: " Babi, jak se to dělá, tenhle vzor? " Pletla jsem urputně. JInak se to nazvat nedá. A moje výtvory urputnými také byly. :-) Sem tam z těch mých pokusů vzešla nějaká barevná vesta, protože naučit se ujímat a přidávat bylo nad moje síly. Hlavně pro to,že se to muselo dělat přesně, pozorně a muselo se u toho počítat. A co se muselo počítat, to jsem za zábavu nikdy považovat nemohla. Počítat mně učila vzteklá máma po večerech po práci. U babičky děda. Po obědě si zapálil v obývacím pokoji a vyzval mně - " tak pojď" - povedlo se mu jediné - odnaučit mně kouřit dřív než by mně napadlo to jen zkusit.

   S háčkem byla jiná potíž. Příze na něm sice nevrzala, ale pokud nebyl kovový, měl při mém urputném háčkování silou nepěknou vlastnost: rád se lámal.A já se vztekala a mockrát jsem ho zahodila, že už nikdy...Tak si trochu představuju, když se někdo učí hrát na hudební nástroj... Jak se asi dá hrát urputně na piáno? :-) Každopádně já pletla a háčkovala, jako by na tom závisel můj život, vlna vrzala, háčky se lámaly a babička  se snažila se nezbláznit. Vždyť ty prázdniny za chvíli skončí a zase bude klid.

  Po mé druhé mateřské se staly velmi módní háčkované čepičky pro dětičky. Potlačila jsem vzpomínky a vyrazila do galanterie.No, začátky zase nic moc, pár háčků fakt za oběť padlo, přiznávám.A od té doby snad neznám lepší činnost pro chvíle klidu. Odpočívám s háčkem u filmu... Očka vytvářím pomalu a precizně ( ale nepočítám je ), užívám si prakticky každé vniknutí háčku do očka a protažení příze zpět. S lehkostí a bez síly. " Konečně jsi to pochopila", řekla by nejspíš babička.Pochopila. Je mi úplně jedno, co zrovna háčkuju, je to nesmírně uvolňující.Vlastně taková terapie proti depresi... :-) A ta začíná už v obchodě při výběru barvy. Někdy se stane,že se snažím vytvořit nějakou věc podle návodu, ale nakonec vznikne něco docela jiného. Jako naše " Máňa" . Panenka na prst, která moc vlasů nepobrala, ale má smysl pro humor a naši malinkou dovede zabavit třeba někde v čekárně.

   Nedávno jsem slyšela,že s háčkem v ruce odpočívají vytížené manažerky. A je mi jasné, proč - prostor pro kreativitu neuvěřitelný, ten " klacík " se Vám vejde klidně do kapsy a malé klubíčko příze taky. Lehoučký koníček. A přece velká zábava a uvolnění.

   Takže, milá Pájo, já si vystačím s " klacíčkem a provázkem " vlastně od dětství až doteď. Tobě, babičko, děkuju za Tvou trpělivost, byl to boj, já vím. Ale... bylo to jen háčkování, co kdybych se chtěla učit vařit knedlíky?

   S Láskou Natálie

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny