Umíš vařit?

14. listopad 2013 | 00.07 |

Otázka, které se vyhýbám, nerada na ni odpovídám a většinou ji zahraju někam do autu. Umím vařit? Jako babička určitě ne. Jako máma... možná...

   Dnes už umím uvařit svíčkovou, rajskou, guláš,bramboračku...,  upéct dobré kynuté buchty, piškot, medové perníčky exkluzivní. Jídlo nevyhazuju. Většinou ho sníme. Dětem to dokonce chutná. Ale za tohle se nikdy nepostavím, že to umím. Proč? Protože moje ( povětšinou vdané ) kamarádky suverénně odpovídají,že ony teda jo. Vařit umí. A já, husa důvěřivá, se kolikrát nechám nalákat,někdy se bráním, ale není to nic platné, ochutnat to musím. Jako u Simony. Byla to sousedka, kamarádka, měla roztomilou holčičku. Asi roční. Rozhodně ve věku, kdy děti ještě nemluví.Přes moje protesty mi nandala rajskou do mističky s tím,že to musím ochutnat. ( Jasně, přece umí vařit. :-) )  Ona si dojde pověsit prádlo, já zatím ohlídám malou, ona ji nakrmí a dá ji spát. A bude konečně čas na kafe, mrkla na mně a zmizela s košem čistého prádla ven. Jídlo vypadalo dobře, vcelku tak, jak ho asi zná každý z nás.Ale, ach můj Bože!, jíst se to  nedalo. Snad že to bylo moc sladké, to už si nepamatuju. Občas se v něčem i překonám, ale tohle byla bitva předem prohraná... Chvilku jsem se bezradně rozhlížela, kam s tím. Než jsem se stihla rozhodnout, stála u stolu Simonina holčička a se slovem " ham" ( nebo tak něco ) otevřela pusinku. A znovu. Krmě jí zjevně chutnala. Tak jsem ji v klidu nakrmila a spokojené jsme byly obě. V tu chvíli se ale Simona vrátila. Vzala mi ze stolu misku a ptala se, jestli chci ještě. Neřekla jsem kupodivu : " Bože chraň! ", ale co nejklidněji jsem jí řekla,že to bylo sice dobré, ale že už fakt nemůžu... Simona vypadala vcelku v pohodě. Jak příšerně se ale rozčílila později, když zjistila, že dítě nechce omáčku jíst! No, hrůůůza! Kdybych se jí tolik nebála, malé bych se zastala, ale sběhlo se to tak rychle a Simona pouštěla takovou hrůzu, že jsme s malou vypadaly jako vyděšené postavičky z animovaných filmů.

   Továrna na výrobu klimatizací, zkouška těsnosti úniku helia ( nejlepší testerská pozice na výrobní lince :-) ), dvě vdané starší kolegyně a zas ta otázka: " A umíš vařit? " Líbil se mi tenkrát Míra z lakovny, co byla hned naproti a bylo na něj dobře vidět... Jen tak napůl pusy odpovídám: "Ne, neumím vařit". " Holky " zůstaly jako opařené. " Chápeš to? Má dítě a vařit neumí?! " Sdělovaly jedna druhé pohledem a pak i nahlas. Chvíli klid a za chvíli zas dotaz: " Hele, a to ani neuděláš tý malý špagety s kečupem třeba? " Nad tím jsem se už trochu zamýšlela - co je tohle za " vaření ", prokrista. Jasně,že špagety s kečupem uvařit umím.

..běželo mi hlavou. Jenže jak jsem prostě střelená, nedalo mi to a řekla jsem: " Ne, proč? Zas toho nádobí z toho a dítě kečup všude nakydá, no, to mu snad radši namažu chleba máslem. " Než tohle ty dvě vstřebaly, bylo ticho snad půl dne, možná celou směnu. Jestli jsem si ale myslela,že mám klid i nadále, pletla jsem se, obě moje kolegyně to téma zaujalo a nedalo jim to mně pořád nezpovídat. A mně nenapadalo nic lepšího než jim odpovídat podobné blbiny. Až došlo na otázku: " A víš, že by k tobě mohla přijít i sociálka, že se nestaráš pořádně o dítě? " Kouknu na Helenu, která to vyslovila a najednou mi dojde - no jo, sociálka by přijít mohla, protože musí chodit i na anonymní udání a kdoví, čeho jsou tyhle dvě nakonec schopné. Než jsem to domyslela, na pracoviště dorazil mistr. A jim to zase nedalo, on byl vyučený kuchař a ony se chtěly bavit. " Tak copak bys uvařila tady mistrovi? " zeptala se Helena, provokativně. Díval se na mě se zájmem. " MIstře, vám bych udělala kynuté buchty s mákem a s tvarohem." Helena zalapala po dechu: " Ale ale vždyť... vždyť ty neumíš přece vařit! " Mrkla jsem na mistra a řekla: " No to taky neumím. Štěstí je, že buchty se pečou.Klidně se někdy stavte, mistře. " A jen jsem se modlila, aby holkám konečně došlo,že jsem si z nich dělala legraci, protože do toho, jestli umím vařit, jim nic není.

   Zato Radka, kamarádka jednu chvíli nejvěrnější, s tou jsme si výtvory vzájemně porovnávaly. Jednou mi ukazuje krásnou bábovku... " Vidíš to? Ta je co? Je tvarově dokonalá, dokonce šla skvěle vyklopit z formy... " Bábovka vypadala skvěle. Pochválila jsem ji a Radka ji hodila do koše se slovy :" jen doufám, že mě nerozvede." Ukázalo se, že si Radka při pečení spletla nádobu se solí s tou na cukr. Bábovka byla krásná a ... slaná. Jak ji měla připravenou,že mi ji ukáže, našel ji hladový manžel, který se vracel z odpolední směny. Vztekal se hodně. Prý. :-) Oproti tomu zas třeba pizza u Radky byla sladká. Byly na ní rybičky, olivy, samé dobroty. Ale jednak byla dost vysoká na pizzu... A pak, ta divná chuť... Radka mi to vysvětlila vcelku logicky:  Chtěla dělat pizzu a nenašla na ni recept. Měla jen recept na bublaninu. Tak si vypomohla tím. Jenže se držela receptu dost přesně a udělala bublaninový základ i se vším tím cukrem, který do bublaniny patří.

   Takže mně se neptejte. Ač mám dvě děti, NIKDO nikdy ze mně nevyrazí odpověď na otázku umíš vařit?

   A představte si : Otevřu maily. V jednom z nich je pozvánka : " Přijmeš mé pozvání na naše kurzy nevaření v našem centru? " ????

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře